Nechápu, co lidi fascinuje na přikapávání jedovatých nebo žíravých (případně oboje) roztoků do neznámých zkumavek, aby viděli, jestli to náhodou nebuchne. Ano, mluvím o analytické chemii, ke které trpím averzí již od druhého ročníku na gymnásiu.
Den analýza (aneb den A) začal v brzkých ranních hodinách v laboratořích ústavu biochemie a experimentální onkologie. Po obligátní instruktáži (ono vám to udělá nějakou sraženinu) jsme se prudce vrhli vstříc mlácení různými ionty o sebe v naději, že se to hezky zdrcne. Ono se i zdrclo. Pak jsme vyfasovali podivně nažloutlou tekutinu že ji máme určit. Tekutina se příliš nevzpírala a brzy vydala svoje tajemství. Byl to fakt fajn pocit. Bohužel vzorek dva úporně vzdoroval jakékoliv formě analýzy (čirý, bez zápachu, bez pH reakce...) a odmítal reagovat se všemi možnými činidly. Nakonec byl z okolo korzující asistentky vymámen údaj o neochotě NH4+ reagovat a konečně, pevnost čirého roztoku byla dobyta.
Po další dlouhé době strávené v polotransu při přednášce z enzymologie jsem se vydal do tepla domova než se přesunu na odpolední posezení s prof. Raškou. Po krátkém relaxu jsem se obtěžkán knihou páně Gannonga vydal vstříc tajům buněčné biologie. Samozřejmě jsem netrefil hradčanskou a musel jsem se vracet, načež jsem minul osmnáctku. Samozřejmě, že čekal až ho doběhnu a pak teprve ujel. I vydav se na metro vrhl jsem se vstříc karlovu náměstí. Doběhnuv na Karlák uviděl jsem na zastávce tu osmnáctku, která mi prve ujela. Hádejte co? Samozřejmě, že ten bastard čekal, dokud nedoběhnu a odjel. Ještě že jela další.
Takových dní bych přežil i méně. Ještě že teď jedu složit kosti do teplého Egypta.
sobota 23. října 2010
pátek 25. června 2010
Locus Eliškeus
Vzhledem k mému špatnému plánování termínů se můj první termín z anatomie odehrál přesně 9 dní od doby, kdy jsem složil svůj histologický předtermín. Jak si asi dovodíte, termín se nepovedl, skončil jsem už u testu (těsně, ale skončil). Termín číslo dva se odehrál ve středu, týden a den po mém neúspěchu.
Do vestibulu anatomáku jsem se připlížil nervózní až roztřesený a tiše jsem uklidňoval svůj neklidný žaludek a oddíly po něm následující tmavohnědou břečkou z život zachraňujících automatů. Když už jsem měl dopito tak se na schodech objevil As. F. a nahnal ovečky od M do S do velké posluchárny, my ostatní s MUDr. K. jsme se vydali do malé. Moje pocity během testu byly více méně smíšené (z prvních 11 otázek bylo 10 na kostru/klouby) a po něm ještě smíšenější. Jal jsem se tedy uklidňovat svůj neklidný žaludek a oddíly po něm následující onou životodárnou tekutinou.
Když jsme se jako jeden medik usadili ve velké posluchárně tak jsem dosti znejistěl - na stole ležely dvě hromady indexů a As. F. držel jednu menší v ruce, vyjímal se v ní i můj index v obalu jedinečného odstínu (snad kdysi býval žlutý, ale to už bude hodně let ^_^ Je to ten samý obal, ve kterém měla index moje matka, která vystudovala v Brně veterinární hygienu). Asi nejen mě překvapilo když As. F. oznámil, že ta malá hromádka jsou ti, co test napsali a ten zbytek letí. I byli studenti proševší testem rozděleni na tři hromádky a náhodná oběť z řad pozorujících mediků byla vyvolena aby rozhodla o našem osudu. Ten den zkoušeli tři zkoušející: Prof. Sedmera, Doc. Naňka a Prof. Eliška. Hádejte kde jsem skončil. Ten den nás šlo k Prof. Eliškovi pět, z toho tři cizinci. Českou kolegyni a dvě cizinky (jedna malajka, druhá z nespecifikované muslimské země) si odvedla MUDr. N. na pitevnu a já spolu s anglofonním kolegou neznámého původu jsem byl hezkou Lektorkou, jejíž jméno jsem nezachytil odveden do studovny, kde jsem měl uskutečnit své setkání s panem profesorem.
K panu profesorovi jsem se vydal jako první ("když už to máte hotový") a jak koluje pověst, jako první přišla ta zapeklitější otázka, tedy mozeček. Sice jsem se projel i po drahách a pan profesor mě prohnal i po mozkové kůře, ale nebyly žádné zákeřnosti, naopak jsem se dočkal velmi dobrého přístupu, pokud jsem nevěděl, pan profesor mě ke správné odpovědi většinou jemně dostrkal (případně si odpověděl sám, ale to jen u více méně nadstavbových otázek, kdy zkoušel kolik toho vím), měl radost když jsem pochopil jemnou narážku na lymfatické uzliny a správně jsem odpověděl a nakonec jsem nad rentgenem ruky popisoval karpální kůstky (sice se mi povedlo metakarpy označit za metatarsy, ale to je detail :) ). I byl jsem poslán na pitevnu.
Můj pitevní pobyt začal tím, že jsem nemohl najít rukavice - jak bych mohl, když jsem si je jak je rok dlouhý strkal do kapes pláště a zrovna ten den jsem si je inteligentně uložil do tašky :D I hrabal jsem se v ostatcích našich dárců bez rukavic. Zkoušení na pitevně proběhlo bez sebemenších problémů v příjemné atmosféře (až na moji zoufalou neschopnost poznat lobus pyramidalis, který jsem křečovitě držel v pinzetě). A tak jsem se odebral zpět do studovny, abych si vyslechl verdikt.
Když jsem se vrátil pan profesor dokončoval zkoušení anglofonního kolegy a tak jsem si sedl a počkal, až dozkouší. Potom následovala česká kolegyně, která z důvodů, jež jsem nezaslechl odešla skoro hned jak si sedla. Pak následovala cizinka z Malajsie, která spustila kulometnou angličtinou a poté byla s basí lební odeslána bokem, aby si ji prohlédla a připravila se. Cizinka z nespecifikované muslimské země na otázku "midbrain" (mesencephalon) zarytě mlčela, i když se ji pan profesor pokoušel nasměrovat. Nakonec si na své otázky odpověděl a slečnu propustil. Pak byla malajka dozkoušená z base, byla jí zapsána známka a odešla. Následoval můj verdikt.
Dozvěděl jsem se, že pan profesor váhá mezi A a B a tak mi byla dána doplňující otázka na parasympatický okruh pupilárního reflexu. To šlo docela plynně, než jsem byl uprostřed napínavého příběhu o cestě parasympatiku z E-W jádra přes oculomotorius do ggl. ciliare přerušen otázkou na větev oculomotoriu, kterou ten parasympatikus vede, což mě zarazilo stejně spolehlivě jako cihlová zeď. Až do té doby jsem nikterak neuvažoval o tom, že by se oculomotorius nějak větvil. A on se sviňa větví. Vydojil jsem ze sebe (nakonec) že se dělí na horní a dolní větev, ale můj tip s 50% šancí na úspěch kterou že větví jede ten blbý parasympatikus nevyšel (kdyby vás to zajímalo, je to ta spodní). Bylo mi řečeno, že A to nebude, protože výborný student by to znal, ale i tak jsem odešel s dvojkou a podpisem prof. Elišky v indexu, propad ve známce se tedy nekonal.
A tak skončila Medicinmanova šílená anabáze, kdy během dvou a půl týdne složil jak histologii tak anatomii. Potřebuju výplach mozku.
Do vestibulu anatomáku jsem se připlížil nervózní až roztřesený a tiše jsem uklidňoval svůj neklidný žaludek a oddíly po něm následující tmavohnědou břečkou z život zachraňujících automatů. Když už jsem měl dopito tak se na schodech objevil As. F. a nahnal ovečky od M do S do velké posluchárny, my ostatní s MUDr. K. jsme se vydali do malé. Moje pocity během testu byly více méně smíšené (z prvních 11 otázek bylo 10 na kostru/klouby) a po něm ještě smíšenější. Jal jsem se tedy uklidňovat svůj neklidný žaludek a oddíly po něm následující onou životodárnou tekutinou.
Když jsme se jako jeden medik usadili ve velké posluchárně tak jsem dosti znejistěl - na stole ležely dvě hromady indexů a As. F. držel jednu menší v ruce, vyjímal se v ní i můj index v obalu jedinečného odstínu (snad kdysi býval žlutý, ale to už bude hodně let ^_^ Je to ten samý obal, ve kterém měla index moje matka, která vystudovala v Brně veterinární hygienu). Asi nejen mě překvapilo když As. F. oznámil, že ta malá hromádka jsou ti, co test napsali a ten zbytek letí. I byli studenti proševší testem rozděleni na tři hromádky a náhodná oběť z řad pozorujících mediků byla vyvolena aby rozhodla o našem osudu. Ten den zkoušeli tři zkoušející: Prof. Sedmera, Doc. Naňka a Prof. Eliška. Hádejte kde jsem skončil. Ten den nás šlo k Prof. Eliškovi pět, z toho tři cizinci. Českou kolegyni a dvě cizinky (jedna malajka, druhá z nespecifikované muslimské země) si odvedla MUDr. N. na pitevnu a já spolu s anglofonním kolegou neznámého původu jsem byl hezkou Lektorkou, jejíž jméno jsem nezachytil odveden do studovny, kde jsem měl uskutečnit své setkání s panem profesorem.
K panu profesorovi jsem se vydal jako první ("když už to máte hotový") a jak koluje pověst, jako první přišla ta zapeklitější otázka, tedy mozeček. Sice jsem se projel i po drahách a pan profesor mě prohnal i po mozkové kůře, ale nebyly žádné zákeřnosti, naopak jsem se dočkal velmi dobrého přístupu, pokud jsem nevěděl, pan profesor mě ke správné odpovědi většinou jemně dostrkal (případně si odpověděl sám, ale to jen u více méně nadstavbových otázek, kdy zkoušel kolik toho vím), měl radost když jsem pochopil jemnou narážku na lymfatické uzliny a správně jsem odpověděl a nakonec jsem nad rentgenem ruky popisoval karpální kůstky (sice se mi povedlo metakarpy označit za metatarsy, ale to je detail :) ). I byl jsem poslán na pitevnu.
Můj pitevní pobyt začal tím, že jsem nemohl najít rukavice - jak bych mohl, když jsem si je jak je rok dlouhý strkal do kapes pláště a zrovna ten den jsem si je inteligentně uložil do tašky :D I hrabal jsem se v ostatcích našich dárců bez rukavic. Zkoušení na pitevně proběhlo bez sebemenších problémů v příjemné atmosféře (až na moji zoufalou neschopnost poznat lobus pyramidalis, který jsem křečovitě držel v pinzetě). A tak jsem se odebral zpět do studovny, abych si vyslechl verdikt.
Když jsem se vrátil pan profesor dokončoval zkoušení anglofonního kolegy a tak jsem si sedl a počkal, až dozkouší. Potom následovala česká kolegyně, která z důvodů, jež jsem nezaslechl odešla skoro hned jak si sedla. Pak následovala cizinka z Malajsie, která spustila kulometnou angličtinou a poté byla s basí lební odeslána bokem, aby si ji prohlédla a připravila se. Cizinka z nespecifikované muslimské země na otázku "midbrain" (mesencephalon) zarytě mlčela, i když se ji pan profesor pokoušel nasměrovat. Nakonec si na své otázky odpověděl a slečnu propustil. Pak byla malajka dozkoušená z base, byla jí zapsána známka a odešla. Následoval můj verdikt.
Dozvěděl jsem se, že pan profesor váhá mezi A a B a tak mi byla dána doplňující otázka na parasympatický okruh pupilárního reflexu. To šlo docela plynně, než jsem byl uprostřed napínavého příběhu o cestě parasympatiku z E-W jádra přes oculomotorius do ggl. ciliare přerušen otázkou na větev oculomotoriu, kterou ten parasympatikus vede, což mě zarazilo stejně spolehlivě jako cihlová zeď. Až do té doby jsem nikterak neuvažoval o tom, že by se oculomotorius nějak větvil. A on se sviňa větví. Vydojil jsem ze sebe (nakonec) že se dělí na horní a dolní větev, ale můj tip s 50% šancí na úspěch kterou že větví jede ten blbý parasympatikus nevyšel (kdyby vás to zajímalo, je to ta spodní). Bylo mi řečeno, že A to nebude, protože výborný student by to znal, ale i tak jsem odešel s dvojkou a podpisem prof. Elišky v indexu, propad ve známce se tedy nekonal.
A tak skončila Medicinmanova šílená anabáze, kdy během dvou a půl týdne složil jak histologii tak anatomii. Potřebuju výplach mozku.
sobota 5. června 2010
Mission: Histola
Jak už jste asi zaregistrovali, měl jsem ten neuvěřitelně stupidní nápad jít na předtermín z histologie. Tento nápad byl hnán zejména touhou uniknout ze spárů Doc. B. jelikož jako předtermínoví zkoušející byli oznámeni doc. H. a doc. J.
Medicinman se tedy jal studovat histologii a embryologii od slunka do slunka, propásnuv přitom příležitost započíst latinu. Když se onen osudný pátek vydal na onen ústav vybaven nefysiologickými hladinami kofeinu v krvi a štosem polovypracovaných otázek byl značně nervósní z pověstí, že doc. B. se rozhodla v pátek zkoušet. A vskutku. Byly dva zkoušející páry na pět zkoušených. Tři si přivlastnil doc. H. a as. Š. ; dvě nevinné oběti, včetně Medicinmana přebrala doc. B. s mistryní preparátů MUDr. B. I jal se Medicinman smolit přípravu a pozorovat jak doc. H. v rozverné náladě zkouší jednoho studenta za druhým (všechny úspěšně), poslouchaje jak se kolegyně sedící u doc. B. pomalu dusí ve vlastní šťávě.
Jsa důkladně prohnán po nejrůznějších tajemných zákoutích histologických a embryologických usedl Medicinman za mikroskop zkoumající sklíčka a očekávajíc MUDr. B. až přisedne ho ozkoušet. Jaké cti se však mu dostalo ani netušil - doc. B. sama se rozhodlo Medicinmana ozkoušet! Všechny mé nemesis se jako na potvoru zjevily i na zkoušce - larynx, žaludek a nadledvina. Poté, co jsem byl důkladně přezkoušen co se mikroskopické stavby všech daných preparátů týče, postavil jsem se ku stolku a čekal na verdikt.
K mému nemalému překvapení (i k překvapení okolí), byla mi do indexu zapsána jednička s podpisem doc. B. Takže nezoufejte, není pravda, že by nedávala ;)
Medicinman se tedy jal studovat histologii a embryologii od slunka do slunka, propásnuv přitom příležitost započíst latinu. Když se onen osudný pátek vydal na onen ústav vybaven nefysiologickými hladinami kofeinu v krvi a štosem polovypracovaných otázek byl značně nervósní z pověstí, že doc. B. se rozhodla v pátek zkoušet. A vskutku. Byly dva zkoušející páry na pět zkoušených. Tři si přivlastnil doc. H. a as. Š. ; dvě nevinné oběti, včetně Medicinmana přebrala doc. B. s mistryní preparátů MUDr. B. I jal se Medicinman smolit přípravu a pozorovat jak doc. H. v rozverné náladě zkouší jednoho studenta za druhým (všechny úspěšně), poslouchaje jak se kolegyně sedící u doc. B. pomalu dusí ve vlastní šťávě.
Jsa důkladně prohnán po nejrůznějších tajemných zákoutích histologických a embryologických usedl Medicinman za mikroskop zkoumající sklíčka a očekávajíc MUDr. B. až přisedne ho ozkoušet. Jaké cti se však mu dostalo ani netušil - doc. B. sama se rozhodlo Medicinmana ozkoušet! Všechny mé nemesis se jako na potvoru zjevily i na zkoušce - larynx, žaludek a nadledvina. Poté, co jsem byl důkladně přezkoušen co se mikroskopické stavby všech daných preparátů týče, postavil jsem se ku stolku a čekal na verdikt.
K mému nemalému překvapení (i k překvapení okolí), byla mi do indexu zapsána jednička s podpisem doc. B. Takže nezoufejte, není pravda, že by nedávala ;)
středa 12. května 2010
Medicinman se asi zbláznil
A možná ani ne tak docela "asi". Medicinman se zapsal na předtermín z histologie. Medicinmanovi už asi totálně jeblo.
Takže, až koncem května půjdete po Albertově a uvidíte někoho, jak se obloukem snáší na chodník před Purkyňákem následován indexem, budu to já :)
Takže, až koncem května půjdete po Albertově a uvidíte někoho, jak se obloukem snáší na chodník před Purkyňákem následován indexem, budu to já :)
pondělí 3. května 2010
Medicinmanova sbírka přeřeů a podřeků I.
Pro větší bezpečnost své osoby nebudu u citací uvádět autora, jen podotknu, že některé jsem zplodil já sám, některé mí kolegové a jiné zase mé krásné a neméně chytré kolegyně :)
Vypreparovaná v. cephalica ležérně pohozená v hrudní dutině označená jako a. thoracica interna
Výše zmíněná arterie se také jednou přestěhovala do nervově cévního svazku krčního, odkud pokračovala rovnou do mozku a zásobila ho.
Močový měchýř u muže označen jako uterus.
Ureter vydávaný za "nějaký nerv".
Marné hledání již neexistující (čti-urvané) a. ovarica.
Truncus sympathicus označený jako n. phrenicus (ano, je to možné, na obrázku to fakt vypadá trochu jinak).
Další pokračování až se mi bude chtít.
Vypreparovaná v. cephalica ležérně pohozená v hrudní dutině označená jako a. thoracica interna
Výše zmíněná arterie se také jednou přestěhovala do nervově cévního svazku krčního, odkud pokračovala rovnou do mozku a zásobila ho.
Močový měchýř u muže označen jako uterus.
Ureter vydávaný za "nějaký nerv".
Marné hledání již neexistující (čti-urvané) a. ovarica.
Truncus sympathicus označený jako n. phrenicus (ano, je to možné, na obrázku to fakt vypadá trochu jinak).
Další pokračování až se mi bude chtít.
pondělí 26. dubna 2010
Fáze rozpoznávání histologického preparátu
Ano! Medicinman nezašel bídnou smrtí, ještě žije! Teď k tématu: histologie je předmět mezi studenty obecně... neoblíbený. A jedním z hlavních důvodů jsou právě histologické preparáty. Proč? Uvidíte.
Fáze 1 - fáze ostření
Tato fáze je ještě relativně neškodná pro zdraví studentovo, záleží jen na kvalitě šroubů mikroskopu.
Fáze 2 - fáze šoku
Bezprostředně po doostření následuje šok. Před nebohým studentem se rozlije panoráma sestávající se z fleků obvykle v různých stupních růžové a občasnou červenou či akční fialovou. Student v této fázi obvykle dočasně podstupuje absolutní mozkovou smrt.
Fáze 3 - fáze popření
Student který obnovil svou mozkovou aktivitu po ukončení fáze dva se obvykle dostane do fáze popření (to po mě přeci nemůžou chtít, abych to poznal; to se nedá poznat; a tak dále). V této fázi setrvávají studenti různě dlouho, někteří ji ovšem nepřekonají a po spirále popření (někdy dojde až k fatálnímu solipsismu) klesají dál a dál.
Fáze 3 - plíživé poznání
Studen, který během sebelítostné fáze popření hledí do mikroskopu po nějaké době nachází jisté opěrné body. Věřte mi, dají se tam najít. V této fázi je student začne nacházet (tu vazivové septum, tu skupina podezřele eosinofilních buněk...).
Fáze 4 - katarze
Fáze, na kterou každý student dychtivě čeká. Fáze, kdy všechny plíživé náznaky dají dohromady řešení, do kterého zapadají všechny důkazy a které samo sebe dokazuje. Vrcholná fáze studentského poznávání preparátů. Otázkou zůstává, zda student poznal správně. To však ukáže jen čas.
Fáze 1 - fáze ostření
Tato fáze je ještě relativně neškodná pro zdraví studentovo, záleží jen na kvalitě šroubů mikroskopu.
Fáze 2 - fáze šoku
Bezprostředně po doostření následuje šok. Před nebohým studentem se rozlije panoráma sestávající se z fleků obvykle v různých stupních růžové a občasnou červenou či akční fialovou. Student v této fázi obvykle dočasně podstupuje absolutní mozkovou smrt.
Fáze 3 - fáze popření
Student který obnovil svou mozkovou aktivitu po ukončení fáze dva se obvykle dostane do fáze popření (to po mě přeci nemůžou chtít, abych to poznal; to se nedá poznat; a tak dále). V této fázi setrvávají studenti různě dlouho, někteří ji ovšem nepřekonají a po spirále popření (někdy dojde až k fatálnímu solipsismu) klesají dál a dál.
Fáze 3 - plíživé poznání
Studen, který během sebelítostné fáze popření hledí do mikroskopu po nějaké době nachází jisté opěrné body. Věřte mi, dají se tam najít. V této fázi je student začne nacházet (tu vazivové septum, tu skupina podezřele eosinofilních buněk...).
Fáze 4 - katarze
Fáze, na kterou každý student dychtivě čeká. Fáze, kdy všechny plíživé náznaky dají dohromady řešení, do kterého zapadají všechny důkazy a které samo sebe dokazuje. Vrcholná fáze studentského poznávání preparátů. Otázkou zůstává, zda student poznal správně. To však ukáže jen čas.
neděle 3. ledna 2010
sobota 2. ledna 2010
Akce Jizerky
Medicinman byl letos na silvestra v Jizerkách. Ačkoliv plán zněl lyžovat a běžkovat, tak se to nevydařilo. Zřete Medicinmanovu anabázi!
Den první
Odpoledne dojíždíme do takové malé díry jménem Albrechtice (dále jen A.). V životě jsem o ní neslyšel a vsadím se o cokoliv, že už asi neuslyším. Ač je zima, v A. neleží ani vločka. Když dorážíme k rodinnému penzionu, jehož výbavou je i krátká sjezdovka majitel nám hned po příjezdu oznámí "Jó, sníh jsme tu už neměli čtyři roky.", což nám okamžitě zvedne náladu. Padne režijní rozhodnutí nalít si panáka. Když tak uvažujeme, že jsme vlastně chtěli hlavně běžkovat, což asi nepůjde bo technický sníh je jen na sjezdovky tak si radši dáváme ještě jednoho. Večer začnou poletovat lehké vločky, což vedlevečeřící němci komentují nadšeným "Es schneit!" Ač jídlo nikterak zázračné, pivo točí dobré.
Den druhý
Oproti všem předpokladům výkřik "Es schneit!" vydržel až do rána a tak jsme na snídani poloklouzali pěti čísly čerstvého sněhu s hlavou skloněnou proti vločkám. Přeze všechna očekávání sníh padal furt dál a dál až bylo prd vidět a zase jsme nelyžovali ni neběžkovali. Odpoledne padlo režijní rozhodnutí dát si panáka. Či dva.
Den třetí
Es schneit immer, kurňa. Už napadalo dobrých patnáct čísel a stále se to netváří, že by přestalo. Padlo režijní rozhodnutí nedat si panáka, sednout do auta a frčet do Liberce hledat aquapark. Aquapark po chvíli bloudění, zahrnující i nedobrovolnou návštěvu jednoho shopping parku, nalezen a tak jsme zalezli. Na parkovišti jsme byli málem přejeti jedním šíleným pražákem. Blb jeden. Liberecký Babylon má docela dobrou pověst a tak jsem očekával krom normálního i nějaké ty termální bazénky na spočnutí mých starých kostí, ale hovno hovno zlatá rybko. Nejenže byla kosa jak v prdeli, ale voda studená jak prdel ruského vojáka a termální koupele nikde. Tak jsem alespoň vyzkoušel největší z tobogánů označený 'jen pro plavce' a po pár minutách zhoblovaný jak sviň jsem se rozhodl že podruhé už ne. Popisovat jak jsme se snažili najít místečko kde parknout abychom se mohli najíst popisovat nebudu, bo bych byl sprostý. Jen nepochopím, jak někdo může vymyslet tak zkokotěný systém silnic jak v Liberci.
Při návratu do A. jsme zjistili že es schneit immer a už napadalo okolo dvaceti čísel. Jupí. K penzionku vede kopec strmý jak cyp a údržba žádná celá nula prd. Při příjezdu do A. nám bylo oznámeno 'Jestli se umíte modlit tak začněte'. Poté, co jsme málem zajeli nějakého kokota, co na silnici sáňkoval s děckama jsme začali mentálně podporovat motor našeho auta, aby jel a kola aby neklouzala. Nějak to nevyšlo a tak jsme se z půlky kopce svezli jak sáňky. Kokot málem zajet podruhé. Padlo režijní rozhodnutí dát si panáka. Či dva.
Den čtvrtý
Bylo rozhodnuto využít sněhové situace a jít se vyblbnout na Tanvaldský Špičák. Šak sněhu je dost. No, zážitek takový smíšený. Jako kopec to je hezký, to jo, ale lidu jak na václaváku a sjezdovka rozrytá místy až na led. Taky mě tam málem sejmulo nějaké hovado, takový pomenší (méně než 180 cm)v bílé buňdě s modrým pruhem. Bacha na něj, je to kokot jak cyp. Po návratu padlo rozhodnutí dát si panáka či dva.
Den pátý
Jak nasněžilo tak začlo tát jak sviň a pršet. Že prý půjdem na jizerku na běžky. Ha ha. Dojeli jsme na jizerku a místo běžek abychom obouvali plováky. Tak jsme zrobili procházku a šli zpátky. Cestou zpátky se zastavujeme v Bille protože je to nejlepší pro mě abychomdoplnili zásoby šnapsu a pití. Fronta jak cyp, ale nakonec úspěšně odvážíme rohlíky metaxu, šampus a víno. Plán jest - večeřa, nečekáme zase nic moc, poté víno v apartmánu a o půlnoci si ťuknout. Majitel ale překvapil velkou večeří u slavnostní tabule tak jsme zůstali, vypili pár piv a pokračovali vínem, učili jsme němce od vedle 'Na zdraví!' a oni nás učili 'Zum wohl!' a tak dále, okolo půlnoci jsme kadý odbouchli šampus a jali jsme si ťukat. Ťuknul jsem si snad s každým kromě psa, který se tam jaksi zatoulal a to jen proto, že neměl skleničku. Pak jsme šli čučet na ohňostroje, dopít šampusy, vyslechnout, že snídaně bude později a odebrali jsme se na apartmán vypít ten šampus z Billy - přece to nevylejem?
Den šestý
Tož kurňa. Vstáváme v půl desáté, ale jak by o půlnoci. Naštěstí kafe bylo dost. Plán zněl krátká procházka a pak jídlo, realita byla taková, že se procházka neplánovaně natáhla na víc jak čtyřnásobek svojí původně plánované délky, ale na jídlo jsme zašli. Po návratu padlo rozhodnutí dát si panák či dva. Či tři. K večeři superhutná kachna zapitá třemi pivy.
Tož, silvestr jak cyp, ne?
Den první
Odpoledne dojíždíme do takové malé díry jménem Albrechtice (dále jen A.). V životě jsem o ní neslyšel a vsadím se o cokoliv, že už asi neuslyším. Ač je zima, v A. neleží ani vločka. Když dorážíme k rodinnému penzionu, jehož výbavou je i krátká sjezdovka majitel nám hned po příjezdu oznámí "Jó, sníh jsme tu už neměli čtyři roky.", což nám okamžitě zvedne náladu. Padne režijní rozhodnutí nalít si panáka. Když tak uvažujeme, že jsme vlastně chtěli hlavně běžkovat, což asi nepůjde bo technický sníh je jen na sjezdovky tak si radši dáváme ještě jednoho. Večer začnou poletovat lehké vločky, což vedlevečeřící němci komentují nadšeným "Es schneit!" Ač jídlo nikterak zázračné, pivo točí dobré.
Den druhý
Oproti všem předpokladům výkřik "Es schneit!" vydržel až do rána a tak jsme na snídani poloklouzali pěti čísly čerstvého sněhu s hlavou skloněnou proti vločkám. Přeze všechna očekávání sníh padal furt dál a dál až bylo prd vidět a zase jsme nelyžovali ni neběžkovali. Odpoledne padlo režijní rozhodnutí dát si panáka. Či dva.
Den třetí
Es schneit immer, kurňa. Už napadalo dobrých patnáct čísel a stále se to netváří, že by přestalo. Padlo režijní rozhodnutí nedat si panáka, sednout do auta a frčet do Liberce hledat aquapark. Aquapark po chvíli bloudění, zahrnující i nedobrovolnou návštěvu jednoho shopping parku, nalezen a tak jsme zalezli. Na parkovišti jsme byli málem přejeti jedním šíleným pražákem. Blb jeden. Liberecký Babylon má docela dobrou pověst a tak jsem očekával krom normálního i nějaké ty termální bazénky na spočnutí mých starých kostí, ale hovno hovno zlatá rybko. Nejenže byla kosa jak v prdeli, ale voda studená jak prdel ruského vojáka a termální koupele nikde. Tak jsem alespoň vyzkoušel největší z tobogánů označený 'jen pro plavce' a po pár minutách zhoblovaný jak sviň jsem se rozhodl že podruhé už ne. Popisovat jak jsme se snažili najít místečko kde parknout abychom se mohli najíst popisovat nebudu, bo bych byl sprostý. Jen nepochopím, jak někdo může vymyslet tak zkokotěný systém silnic jak v Liberci.
Při návratu do A. jsme zjistili že es schneit immer a už napadalo okolo dvaceti čísel. Jupí. K penzionku vede kopec strmý jak cyp a údržba žádná celá nula prd. Při příjezdu do A. nám bylo oznámeno 'Jestli se umíte modlit tak začněte'. Poté, co jsme málem zajeli nějakého kokota, co na silnici sáňkoval s děckama jsme začali mentálně podporovat motor našeho auta, aby jel a kola aby neklouzala. Nějak to nevyšlo a tak jsme se z půlky kopce svezli jak sáňky. Kokot málem zajet podruhé. Padlo režijní rozhodnutí dát si panáka. Či dva.
Den čtvrtý
Bylo rozhodnuto využít sněhové situace a jít se vyblbnout na Tanvaldský Špičák. Šak sněhu je dost. No, zážitek takový smíšený. Jako kopec to je hezký, to jo, ale lidu jak na václaváku a sjezdovka rozrytá místy až na led. Taky mě tam málem sejmulo nějaké hovado, takový pomenší (méně než 180 cm)v bílé buňdě s modrým pruhem. Bacha na něj, je to kokot jak cyp. Po návratu padlo rozhodnutí dát si panáka či dva.
Den pátý
Jak nasněžilo tak začlo tát jak sviň a pršet. Že prý půjdem na jizerku na běžky. Ha ha. Dojeli jsme na jizerku a místo běžek abychom obouvali plováky. Tak jsme zrobili procházku a šli zpátky. Cestou zpátky se zastavujeme v Bille protože je to nejlepší pro mě abychomdoplnili zásoby šnapsu a pití. Fronta jak cyp, ale nakonec úspěšně odvážíme rohlíky metaxu, šampus a víno. Plán jest - večeřa, nečekáme zase nic moc, poté víno v apartmánu a o půlnoci si ťuknout. Majitel ale překvapil velkou večeří u slavnostní tabule tak jsme zůstali, vypili pár piv a pokračovali vínem, učili jsme němce od vedle 'Na zdraví!' a oni nás učili 'Zum wohl!' a tak dále, okolo půlnoci jsme kadý odbouchli šampus a jali jsme si ťukat. Ťuknul jsem si snad s každým kromě psa, který se tam jaksi zatoulal a to jen proto, že neměl skleničku. Pak jsme šli čučet na ohňostroje, dopít šampusy, vyslechnout, že snídaně bude později a odebrali jsme se na apartmán vypít ten šampus z Billy - přece to nevylejem?
Den šestý
Tož kurňa. Vstáváme v půl desáté, ale jak by o půlnoci. Naštěstí kafe bylo dost. Plán zněl krátká procházka a pak jídlo, realita byla taková, že se procházka neplánovaně natáhla na víc jak čtyřnásobek svojí původně plánované délky, ale na jídlo jsme zašli. Po návratu padlo rozhodnutí dát si panák či dva. Či tři. K večeři superhutná kachna zapitá třemi pivy.
Tož, silvestr jak cyp, ne?
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)