Den analýza

Nechápu, co lidi fascinuje na přikapávání jedovatých nebo žíravých (případně oboje) roztoků do neznámých zkumavek, aby viděli, jestli to náhodou nebuchne. Ano, mluvím o analytické chemii, ke které trpím averzí již od druhého ročníku na gymnásiu.

Den analýza (aneb den A) začal v brzkých ranních hodinách v laboratořích ústavu biochemie a experimentální onkologie. Po obligátní instruktáži (ono vám to udělá nějakou sraženinu) jsme se prudce vrhli vstříc mlácení různými ionty o sebe v naději, že se to hezky zdrcne. Ono se i zdrclo. Pak jsme vyfasovali podivně nažloutlou tekutinu že ji máme určit. Tekutina se příliš nevzpírala a brzy vydala svoje tajemství. Byl to fakt fajn pocit. Bohužel vzorek dva úporně vzdoroval jakékoliv formě analýzy (čirý, bez zápachu, bez pH reakce...) a odmítal reagovat se všemi možnými činidly. Nakonec byl z okolo korzující asistentky vymámen údaj o neochotě NH₄⁺ reagovat a konečně, pevnost čirého roztoku byla dobyta.

Po další dlouhé době strávené v polotransu při přednášce z enzymologie jsem se vydal do tepla domova než se přesunu na odpolední posezení s prof. Raškou. Po krátkém relaxu jsem se obtěžkán knihou páně Gannonga vydal vstříc tajům buněčné biologie. Samozřejmě jsem netrefil hradčanskou a musel jsem se vracet, načež jsem minul osmnáctku. Samozřejmě, že čekal až ho doběhnu a pak teprve ujel. I vydav se na metro vrhl jsem se vstříc karlovu náměstí. Doběhnuv na Karlák uviděl jsem na zastávce tu osmnáctku, která mi prve ujela. Hádejte co? Samozřejmě, že ten bastard čekal, dokud nedoběhnu a odjel. Ještě že jela další.

Takových dní bych přežil i méně. Ještě že teď jedu složit kosti do teplého Egypta.